Valentino se narodil Turecké matce a Ileejskému otci. Oba se do sebe zamilovali a byli šťastní, nikdy se však nevzali. Oba si mysleli totiž, že je to zbytečná ztráta peněz a oni moc dobře věděli, že se milují a nepotřebovali to potvrzovat prstýnky na rukách. Jeho matka zůstala doma s ním a později s jedno dalšími třemi bratry, mezitím co otec pracoval v továrně. Nebyl to ten nejhorší život, právě naopak byl docela dobrý. Byť byli v domě hned v šesti, nikdy mu nic moc nechybělo. Tedy do chvíle kdy po zhroucení továrny jejich otec zahynul, tehdy bylo Valentinovi čtrnáct let. Jeho matka se nad touto událostí úplně zhroutila, jednoduše to nezvládla. Nijak moc nedbala na to že má čtyři hladové krky, z toho nejstarší je čtrnáctiletý, zbytek dvanáct, deset a sedm let. Valentino se tak musel postavit za své bratry sám. Tehdy to s ním začlo jít z kopce. Do tohoto zlomového bodu, kdy se musel stát hlavou rodiny to byl slušný chlapec, který byl nadaný v malbě a psaní. Ze začátku začal dělat pouličního malíře za poměrně chabé peníze, lidé si ho však velice rychle oblíbili. Dělal portréty, které byly mnohdy lepší než od ostatních malířů a přitom je kreslil za poloviční ceny, časem tak víc vydělal na dýškách než na skutečných pracích. To však po roce stejně nestačilo. Velice rychle potřebovali víc aby přežili a jeho matka se nezlepšovala a ani nevypadala že to hodlá udělat. Nikde ho však nechtěli zaměstnat, bylo mu přece jen patnáct. Tehdy jej na jednom mostu potkal Černý Panter, tedy tak se mu tehdy představil, později zjistil že jeho jméno je John, ale Černý Panter byla jeho přezdívka v gangu. V příslibu lepšího přivýdělku, nového oblečení a jídla, jej přitáhl do zapadlé uličky a budovy v ní.
Bylo tam pár dalších mladších kluků z ulic, které znal. Víc tam však potkal už starších mladíků či můžu, kteří ho rychle zaučili v jejich umění. V šacování a kradení. Jeho si však vybrali na něco jiného, měl jim na mostě, mezitím co se tvářil jako pouliční umělec jako vždy, předávat balíčky. První ani nevěděl co v těch předávkách je, věděl jen že mu to vydělává víc než dost na to uživit své bratry a vnitřně mrtvou matku. Později však, když už mu dost věřili, pověděli co předává. Drogy. Tvrdé a nejlepší na trhu, každý si snad může představit co v nich bylo. Překvapivě mu to však bylo poněkud jedno. Šel jenom po penězích, které mu to dalo. Věděl že se mohl vrátit domů a dát bratrům co jíst, co obléct, teplou vodu a dokonce i menší dárek jednou za čas. Po roce už byl právoplatným členem. Ne každý klučina, kterého na začátku potkal to dokázal, přežít tam tak dlouho, vlastně jich bylo dost málo, co přežili, možná tři z dvaceti. Když oslavil sedmnáctiny, zasloužil si i přezdívku, bílý malíř. Dokázal to však stále držet před svými bratry v tajnosti. Tvrdil že byl prostě až moc úspěšný a jeho obrazy se líbily. Takhle to šlo až do tohoto roku, v gangu šplhal stále výš a pěstoval si své jméno co to jen šlo. V osmnácti pak vzal své bratry pryč od matky a do lepší ulice. Zamiloval se přitom do dívky, které měla stánek vedle něj. Ona se zamilovala do něj také. Plánoval si jí vzít, jenže mu to překazilo oznámení. První neměl ani v plánu nad tím uvažovat, pak to ale probírali s kluky a ti mu všichni pověděli ať to zkusí. Letěly z toho peníze, mohlo jej to proslavit v kreslení a kdyby vyhrál korunu, dostal by se na vrchol a je s ním. Vždycky mohl mít milenku k dobru, proto dopis vyplnil a poslal do paláce. Nečekal že by jej však vybrali, nahlas o sobě vše a ten dopis nechal napsat právě jeho dívkou.