Natálie je menší sportovní postavy. Má pronikavě modré oči a hnědé vlasy, u kterých často mění střih. Typicky nosí spoustu prstýnků a má upravené nehty. Když se k ní dostanete blíže ucítíte, že voní po svém oblíbeném broskvovém šamponu.
Je to hodně klidná a tichá osoba. Dost přemýšlí nad každým svým rozhodnutím, a snaží se vždy najít tu správnou cestu. Nemá rozhodně problém se klidně z ničeho nic uzavřít do sebe před celým světem. Není úplně konfrontující člověk, ovšem ji neskutečně drásá, když s někým není zadobře nebo má s někým něco nedořešeného. Takže se radši s někým pořádně pohádá, než aby musela přemýšlet kdy se co stalo špatně, a jestli to bude zase v pořádku. Lepší si to odbýt hned a pak mít klid. Tím vším se velmi podobá svému otci Dominiquovi. Z jejích rodičů je jí rozhodně bližší. Ve spoustě věcech se shodnou. Mají spolu pravidelné lekce japonštiny, a jejich častým tématem je jejich společná láska k formuli 1. Své matce je podobná spíše vzhledově. A přestože mezi sebou mají skvělý vztah, netráví spolu tolik času.
Nat se většinou snaží působit nenápadně, moc jí to ale nevychází. Má ráda módu, proto za oblečení a doplňky utrácí spoustu peněz. Stejně tak za kadeřnice a stylistky. K vidění je proto vždycky dokonale oblečená, na čemž si prostě potrpí. Celkově ráda využívá privilegia a možnosti, která jí přináší pozice princezny Francie. Nesnaží se toho samozřejmě zneužívat a povyšovat se nad ostatní, ale když už má ty možnosti, využívá jich. Hodně peněz také investuje do svého formulového týmu. Dost jí na tom záleží, je to takové její miminko. Mimo rychlá auta má taky ráda focení. Nejčastěji fotí každodennost paláce, protože se dál moc často nedostane. Když se ale naskytne mimořádná příležitost, jako je třeba ples, fotí jako blázen. Potom si vyfocené fotografie schovává nebo vystavuje a později se k nim ráda vrací.
Je hodně citlivá, ačkoliv se to snaží před lidmi skrývat. Nerada totiž ostatní zatěžuje svými šílenými emocemi. Smutkem, zlostí ale i nervozitou. Vše si potom raději vybíjí rychlou jízdou, procházkou nebo prostě pláčem s depresivními písničkami. Zároveň umí být i docela žárlivá, jakmile jde o něco nebo někoho, na kom jí opravdu záleží. Taky je hodně netrpělivá. Nerada čeká, když má pocit, že by mohla dělat něco užitečnějšího. To se projevuje například poklepáváním nohou nebo pohráváním s prstýnky, které nosí.
Její oblíbená barva je červená a naprosto miluje pivoňky. Má poměrně dost přátel, ale většinu z nich vnímá spíš jako známé. Nevídají se moc často a hlavně nikomu z nich nějak zvlášť nedůvěřuje. Většina lidí to ale bere naopak, mají tendence se jí často svěřovat se vším možným. Nikdy přitom neočekávají, že i ona by jim měla co říct. Berou ji jako tu bezproblémovou, věčně šťastnou, princeznu. Jenže to je bohužel daleko od pravdy. Když byla mladší, v průběhu puberty, trpěla poruchou příjmu potravy, ze které se dost těžko dostávala. Veřejnosti se to podařilo ututlat, ale v paláci o tom věděl v podstatě každý. Nyní už je tahle kapitola téměř za ní. Bohužel se jí na to poslední dobou ale nabalily občasné úzkostné stavy. Bojuje s nimi, nerada si je přiznává, nebo se o nich s někým baví.
Největší podporou jí, nejenom v tomto ohledu, byl její bratr. Toho naprosto zbožňuje. I přes všechny jejich rozdíly (a že jich je) si skvěle rozumí. Ví, že v něm má naprostou podporu, kterou i on má v ní.