top of page
ribborbigred.png

Mallory Isleen Castro-Frenues

Selection RPG - character

Provincie : Panama

Vzdělání : základní

Status : zpěvačka

Stav : svobodná

Datum narození : 02. 08. / lev

Věk : 23 / 53

Výška : 165

Barva očí : zelená

Barva vlasů : hnědá

Zájmy : klavír, hudba, zpěv, koncerty, kluby a alkohol

Dovednosti : řidičský průkaz na motorku

FC : Nessa Barrett

Hráč:

valina_2405

Rodina: Neznámá

duoroses2.jpg

Charakteristika

rudaruze.png
blackrose.png
bilaruze.png

Mallory byla vždycky spíše uzavřena osoba, která nevyhledávál tisíce lidí za svou společnost. K kruhu jejich nejbližších se člověk musí propracovat dlouhodobou snahou, no když se mu to jednou povede už si na něj nenechá sáhnout. K smrti milovala svou rodinu, no od chvíle co se ocitla u rebelů tomu už tak není. Nebo minimálně s mini už nemluví. Nikdy si pořádně nepřiznala že to bylo z důvodu aby se kvůli ní nedostali do problémů, ale bylo tomu tak. Je tvrdohlavá a co si umane se prostě stane. Taky si ale umí počkat, a nedělá ji problém na svou chvíli vyčkávat třeba i týdny nebo roky. To je přece jenom i důvod proč se ocitla v selekci. Nemusela kývnout na to stát se špehem. už měla svojí kariéru i místo v rebelech. Chodívala zpívat na akce se smetánkou, tahala info jako zpěvačka, ale ona chtěla. Věděla že lepší šance na pomstu poté co jí pošpinili už mít nebude. Někde v hlavě věděla že vinit celý palác a vládu kvůli jednomu špatnému semínku ve strážních bylo špatné, ale bylo jí to prostě jedno. Přece by si královská rodina měla uhlídat kdo je hlídá a kdyby měla otrávit každého v tom paláci jen aby měla svojí pomstu, hodlala to udělat i třicetkrát. I stokrát. Dokud jí v krvi bude plinout ten zář tak to bude dělat. Je vášnivá jak Ital, s horkohlavostí španěla. Možná že i něco z těchto národů krvi má. Taky možná proto se z toho akcidentu vzpamatovala tak rychle, bez větších psychických následků. Někdo by řekl že by se měla můžu nebo pohlavnímu styky po takové situaci stranit. Ale ne, ona je ten typ ženy, který sváděl pohledem přes místnosti. Slova líbezná jako jed na jazyku a postava která nikdy nebyla k zahozeni. I když ve skutečnosti ještě nezbavila života nikoho, věděla že by to zvládla, v krajním případě. Nikdy se do toho odvětví ale nedala, protože při ní hudba znamenala úplně všechno. A dařilo se jí, nebyla nějak celosvětově známá, ale lidi jí poznávali a to milovala. Dávat hudbu ostatním. Vědět že jí poslouchají, že brečí s ní a že řvou z plic vztekem s ní. Byl to její živel. Na venek však i přes to všechno vypadala jako milá holka, usměvavá s pár tetováními a talentem. A chutí do života. Tak jak žije ona nežil nikdo. Kluby a alkohol byl její. Někdy dokáže fungovat i týdny v lihu. Tušila že to v paláci nebude mít jednoduché aby si nechala hlavu na pravém místě, ale ta možnost že by mohla protnout srdce samotnému princi jí lákala až moc na to aby to nezkusila. Její oblíbená barva je červená, kytky růže, miluje pop a hraní na klavír. Umí i kytaru, ale vždycky věřila, že ta by měla patřit do ruky muži.

Minulost

Nahodila jsem se za jednoho podvečera v Panamě. Byla jsem šestá z dětí mé půvabné ale poměrně chudé ženě, samoživitelce s jménem Valery. Své příjmení jsem dostala po muži, který nechal putovat své geny mými žilami, ale nikdy jsem ho nepotkala. Utekl jakmile mu matka o mém příchodu pověděla. Mých šest sourozenců, čtyři chlapci a dvě dívky byli však to nejlepší v mém životě, i když jsme měli jiného otce, vždy jsme se o sebe starali. V domě nás žilo čtyři, dva nejstarší už byli pryč, ale návštěvy byly časté. Už od útlého věku jsem se měla k hudbě. Můj první klavír, tehdy ještě ten děcký mi věnoval můj bratr a tehdy jsem se asi zamilovala do jemných tónin toho nástroje. Byla jsem vždycky tichá dívka, která seděla v zadu ve třídě, měla jednoho či dva kamarády a snažila se vyhýbat problémům. Nebyla jsem premiantem ani odpadlíkem. Docela to fungovalo, vystudovala jsem základní a poté přestoupila na hudební sanatorium. Tak jsem i začala se vlastní hudbou. Nikdy jsem ale školu nestihla dodělat. V sedmnácti letech jsem začala skládat vlastní hudbu, tedy zkoušela jsem to i dříve ale nikdy to nikomu neukázala, tehdy jsem ale poprvé vystupovala s vlastními díly v jednom baru blízko observatoře. A pak zas a zas. První jsem chodila jednou za měsíc, pak za týden. Lidem se má hudba zamlouvala a já milovala zpívat. Byl to jak splněny den. Z Baru jsem přešla do restaurací a z nich i na menší potulné koncerty. Nikdy to nebyla doslova extraliga a tisíce lidí, ale měla jsem lidí kteří kvůli mě navštěvovali místa. Za dva roky jsem tak opustila školu a v devatenácti se rozhodla odstěhovat od mámy a jezdit hrát. Chytla jsem se jedné bandy zpěváků a užívala si život. Nikdy mě nenapadlo že by se mi něco stalo. Pak ale přišla osudná noc, zrovna jsem vystupovala v jednom baru v Angeles. Bylo to jedno z těch zazobaných míst, kde se jen tak někdo nevydá. Jedno z těch míst kde chodí celebrity a musíte mít speciální přístup. Cítila jsem se pyšná na to, že jsem mohla vystupovat na tom místě, mohl si mě všimnout někdo s vlivem a dostat mě na výsluní! Vydala jsem ze sebe všechno. Dostala i potlesk, cítila jsem se o sobě skvěle. Sedla jsem si potom k baru, kdyby náhodou někdo chtěl prohodit slovo…třeba sponzor nebo tak. A pak to přišlo. Barman mi donesl drink. “Ten jsem si neobjednala.” Pověděla jsem zmatená, hledící na mladíka za barem. “Ale on vám jo.” Odpověděl a ukázal na může, lehce staršího viditelně, v tmavém obleku, který vypadal tak draze, že bych za něj koupila nové vybavení na dvakrát. Usmál se a tak jsem mu úsměv vrátila. Byla jsem tehdy mladá, čerstvé ve svých dvaceti letech, a taky pěkně blbá. Vydal se ke mě. Přisedl si. Poděkovala jsem mu za drink, usmívala se a doufala, že je to někdo kdo má zájem o mojí hudbu. Začal mluvit o tom jak ho má hudba zaujala, že by měl zájem mi pomoc výš. Znělo to až moc dobře na to aby to byla pravda ale to mě tehdy nenapadlo. Hltala jsem jeho slova jak malý dítě bonbóny. Upijela jsem drinku a nevěděla že padám do pasti. Mohli jsme tam sedět pět minut nebo pět hodin, ale když byl u konce, cítila jsem jak ochablá jsem. Nikdy jsem takhle na alkohol nereagovala a byl to jen jeden drink. Jak jsem se mohla opít? Než jsem se nadála, držel mě v pase a vedl pryč. Nebránila jsem se, nemohla jsem, moje tělo jakoby nebylo moje, vše se mlžilo a hlava točila. “Kam mě to vedete?” Zeptala jsem se, ale spíše jsem jen něco bručela pod nosem než říkala slova. A najednou jsem byla v autě, a pak zase nebyla. Jakoby se to auto teleportovalo. Nebo jsem možná jen na chvíli odpadla a prospala jízdu. Ať tak nebo tak, najednou mě táhl do hotelu. Něco mi na tom začalo smrdět. Moje hlava začala konečně spouštět alarm. Chtěla jsem se bránit, ale nešlo. Pak mi to i došlo, to nebyl alkohol ale něco jinýho. Byla jsem pod vlivem čehokoliv co mi tam hodil, musel toho barmana podplatit ať mi něco dá do pití. Začla jsem vnitřně panikařit. Mezitím mě dotáhl do pokoje. Byl to jeden z těch, který si zarezervuje jen někdo kdo na má peníze na zahození, ne člověk co by fakt chtěl takový luxus na jednu noc. Ne člověk jako já začla jsem křičet o pomoc. Nebo se o to snažila. To mi zařídilo jen pásku přes ústa. Pak jsem skončila na posteli. To co mi dal mě pomalu opouštělo a já se snažila vstát. To však nepomohlo a najednou tam bylo víc hlasů. Moje vidění stalo moc nedávalo smysl, ale více stínu než jeden jsem viděla. Co se stalo poté byla ta nejhorší noc mého života, mimo jiné taky moje první, v tomhle smyslu. Snažila jsem se bránit, ale bylo to zbytečné, postupně jsem zjistila že jich bylo v tom pokoji pět. Ještě do těch si pamatuji i jejich jména. Musela jsem tam být, jim na oběť jejich choutkám hodiny, nevím kolikrát, ale vím že se střídali. A ten smích. Smáli se mi, jak tupá jsem. Tupí zazobanci! Brečela jsem, to bylo to jediné co neodvládli. Pláč. Po nějaké dobré jsem se ani nebránila, prostě jsem jen čekala. Čekala až budou s tou nechutností spokojeni. A pak mě tam nechali, nahou a zlomenou. Usla jsem na tom pokoji v bolestech a slzami. Ráno mě našla pokojská. Můj anděl v zbroji. Byla jsem od krve, sliz, potu a jejich….genu. nemohla jsem se postavit na nohy. Zeptala se mě jestli si něco pamatuju. Tváře jsem měla rozmazané, hlasy taky. Věděla jsem málo, co mi však ukvilo v hlavě bylo logo, logo které mělo jedno z těch prasat na sobě. Popsala jsem jí ho, já ho neznala. Ale ona ano. Pověděla mi že to byl někdo z stráží v paláci. Pozvracela jsem se několikrát za sebou. A ona mi pomohla. Našla mi oblečení, sprchu, i něco k jídlu. I když jsem moc jíst nechtěla. Ten večer jsem byla poskvrněna pěti muži, všemi vysoce postavenými a tehdy jsem se i zaslíbila pomstít. Ta uklízečka se ukázala být rebelkou. Vzala mě sebou domů, řekla mi všechno a všechno ukázala. Věděla jsem že se chci pomstít, nenáviděla jsem ty zlatem prolezlé perverzáky a nenáviděla jsem krále a jeho stráže. Jak mohl nechat lidí jako oni hlídat korunu ? Když mi nabídla abych se připojila k rebelům, neváhala jsem. Věděla jsem že se chci pomstít. Pomohla mi najít úkryt. Z hudbou ale nepřestala. Stálá jsem vystupovala, teď však vždy v okruhu rebelů. Takhle jsem žila pár let až doteď. Když princ vyhlásil selekci. Přišla mi nabídka na přihlášku. Přihlásilo se nás hned několik, selekce byla perfektní k infiltraci. Přímo paláci pod nosem. A já mohla konečně ocítit tu pravou pomstu.

bottom of page