Od útlého dětství jí rodiče projevovali lásku a podporu. Otec se dodnes živí jako profesor na univerzitě a věnuje se historii, zatímco její matka, historička, se věnovala svým obsáhlým knihám a publikacím v pohodlí domova.
Právě jejich vášeň pro jazyky a historii v Luise probudilo zájem pro sebevzdělání, což během let na střední škole nakonec vyústilo v osobní cíl stát se učitelkou angličtiny.
Jejím doposud bezchybným a jedináčkovským světem otřásl rozvod rodičů, který by se dal označit mírným slůvkem "bouřlivý". Usedlost a minimální touha po změně, kterou její matka přímo oplývala, kolidovala s otcovou zcela opačnou povahou a on tak podal žádost o rozvod v době, kdy měla Luisa nastoupit do prvního ročníku na vysoké škole a započít první semestr.
Přiklonila se na stranu matky a s otcem přetrhala veškerá pouta a formálně si dodnes píší pouze na svátky a narozeniny.
Od té doby se s otcem setkala jen jednou, a to na promocích, kdy se spolu nevyhnutelně pohádali. Nezazlívala mu, že si našel jinou ženu, ovšem jakmile jí byla představena blond holčička s jeho očima jako její mladší nevlastní sestra, strhla se hádka, od níž ji musela odtahovat její matka, která se ani tak neubránila slzám.

Za nejkrásnější vzpomínky z dětství považuje letní prázdniny trávené u babičky, na rodinném ranči v Dakotě. Její prarodiče, ačkoli dědeček zemřel když byla ještě velmi malá, v ní zase pomohli zakořenit lásku ke zvířatům a úctu k nim.
Na ranči se naučila, že něco tak okouzlujícího, jako je jízda na koni, je tvrdě vydřenou odměnou a ona se tedy naučila vstávat časně ráno, postarat se o stáje, krmivo a čistotu stájí i zvířat samotných a povětšinou se do sedla vyhoupla až k večeru. Dodnes je schopna barvitě vyprávět o svých projížďkách při západu slunce, kdy ohnivě rudý kotouč slunce mizel za kopcem při ranči.
Několik málo dětí ze sousedství, které si u její babičky přivydělávaly pár slušných drobných na kapesné, učila jezdit, ale taky mladším z nich četla pohádky anebo je učila číst. Každou minutu na ranči si dokázala neskonale moc užívat.

Během vysoké školy byla pilnou, ne ale neomylnou studentkou. Stejně jako někdy snad každému, se jí stalo, že odevzdávala obsáhlé pojednání na zadané téma z anglistiky deset minut před půlnocí, přičemž právě půlnoc byla onou rudě blikající deadline. A to vše po šesti nebo osmi hodinách tvrdého šprtání a marného dohledávání informací k tématu, které si lektoři museli snad vycucat z prstu.
Nebyla a dodnes není zastáncem memorizování látky, drilu a vzorného prkenného sedění v lavici. Mnohem raději ve svých třídách propaguje konverzační hodiny, trénink výslovnosti a gramatiku shrnuje jednoduše a prostě, aby se jazyk stával pro mluvícího přirozeností a samozřejmostí, ze které nemusí mít strach. Netřeba dodávat, že jejím snem je založení vlastní jazykové školy, kam by se scházeli nejen dychtiví žáci a studenti, nýbrž si obdobně smýšlející lektoři a učitelé, kteří si přejí vnést do akademického světa svěží vítr.