Toho roku měsíc před Vánoci se královskému páru Madelaine a Sethovi narodila další dcera, která se tak stala princeznou Austrálie. Rozhodli se ji pojmenovat Juliette - jménem, které s sebou nese pozitivní energii.
Už jako malá trávila Juliette většinu času venku. Jezdila na koni, pobíhala po zahradě nebo vymýšlela různé lumpárny, na které by někoho nachytala. Nebylo divu, že ji poté častokrát někdo našel vyčerpaně spící venku v zahradách. Z ničeho si nedělala velkou hlavu a věci dělala tak, jak si usmyslela. Nejvíce ze všeho nesnášela samotu a snažila se jí za každou cenu vyhýbat. To s pěti dalšími sourozenci nebylo náročné, ale přesto si našla čas také na služebné, se kterými si často povídala a hrála. Kontakt s lidmi jí jednoduše dodával energii.
Od malička se hodně zajímala o svou rodinnou historii. Její předci ji děsili a fascinovali zároveň, a možná právě proto jim chtěla být blíž a pochopit je. S těmito myšlenkami začala už v raném věku požívat různé jedy, kterými by si mohla zlepšit imunitu. Zpočátku měla tendence toho nechat, ale čím déle je užívala, tím méně se toho chtěla vzdát. Jedy vytvořená imunita jí dodávala sílu a sebevědomí, že dokáže vše, co si usmyslí. Navíc byla tvrdohlavá.
Nejvíce ze všeho milovala jejich rodinné večery. Ať už koukali na zajímavý film nebo četli příšerně dlouhou knihu, vždycky se na to těšila. Svoje rodiče sice často neposlouchala a dělala si, co chtěla, za jiné by je ale ani omylem nevyměnila. Stejně tak svoje sourozence. Často si z nich utahovala a otravovala je, ale v jejím srdci měli všichni své místo. Kdykoliv někdo z nich potřeboval pomoct nebo si chtěl jenom popovídat, vždy ihned naklusala a dělala co mohla.
Během dospívání začala objevovat svoji lásku k focení. Milovala, že její fotoaparát dokáže zachytit okamžik, na který později může vzpomínat. Ráda fotila věci, které znala - přátele, rodinu, zahrady. Nesnažila se o nějaké kvalitní snímky, šlo jí hlavně o ten pocit.
Po dodělání střední školy jí bylo jasné, že vysoká pro ni rozhodně není. Nadání a hlavu na to rozhodně měla, ale život s učebnicemi nebyl její. Přesto se přihlásila na uměleckou školu v Melbourne, kam měla v plánu nastoupit. Hlavně tím chtěla uklidnit a potěšit rodiče, nechtěla je zklamat. Než ale stihla kamkoliv odjet, rodinou otřásla hrozná rána. Smrt její matky pro ni přišla příliš náhle. Byly si velmi blízké a tahle zpráva ji zdrtila tak, že se kompletně uzavřela do sebe. Její jindy energická osobnost se jen tiše pohybovala po chodbách paláce a většinu času byla zavřená ve své komnatě. Téměř nejedla, s nikým se nebavila a jenom přežívala. Celé měsíce jí trvalo se po tom oklepat. Do relativně normálního stavu se dostala, až když už to sama se sebou nedokázala vydržet. Začala zase více chodit mezi lidi a věnovat se věcem, které ji dříve bavily. Na školu nakonec nastoupila o rok později, než bylo zamýšleno. Nastupovala tam ale s čistou hlavou a odhodláním to zvládnout pro svou matku. Připomínka její smrti ji stále bolela, pouhá zmínka jí hnala slzy do očí, ale cítila už se silnější.
Když jim přišla pozvánka do Illey váhala, zda odjet. Školu měla rozstudovanou a život rozehraný v Austrálii. Bála se další změny. Nakonec ji ale přesvědčili sourozenci, se kterými chtěla trávit co možná nejvíc času. Ve výsledku to brala jako skvělou příležitost k rozšíření kruhu přátel a zkušeností. A kdo ví, co se za tu dobu může stát.