Ivan Dmitrijev se narodil do opravdu velké rodiny žijící na farmě v oblasti Kurska, kde byla největší tanková bitva v dějinách. Jejich rodina je velice početná, přesněji řečeno čtyři bratři, tři sestry, otec, matka, děda, babička a dva bratranci, kteří pracují se svou rodinou na farmě. Má opravdu hodně sourozenců, z kterých si ani nemusí vybírat, protože je má rád úplně všechny a zná je už od malička. Je nejstarším bratrem všech, takže je logické, že ihned dostal takový ochranářský instinkt, který se prolíná i do života s princeznou.
Jejich farma patří mezi ty větší. Pracuje tu mnoho lidí, včetně celé rodiny. Mají kravín, pole s úrodou a hodně práce na krku. Mimochodem, i babuška Yelizaveta pomáhá s prací. Jediný problém a smutek všem přináší děda, který má velice chatrné zdraví a potýká se s rakovinou, což všechny rmoutí, ale zastavit se nemůžou.
Jak si tedy on, Ivan Dmitrijev, mohl najednou vybrat životní cíl v armádě a pak tedy gardisty v paláci samotného cara? No, velice jednoduché to nebylo. Bylo to velké trápení, protože každý očekával, že se on stane dědicem celého hospodářství a majetku, ale on si vybral místo toho povolání vojáka. Jeho nikdy nebavilo se šťourat v hnoji, krmit krávy a tak dále... Ne, on tak nějak cítil víc už jako malý, kdy snil o tom, že se stane někým víc, než nějakým balíkem na venkově. O peníze mu nikdy nešlo a ani o slávu a moc, spíš nějakou povinnost, cíl, který by mu dala do života jeho vysněná práce. Zajímala ho práce v armádě.
Bylo mu teprve patnáct let, co se přihlašoval na jeho vysněnou vojenskou školu sídlící v Moskvě. Celý rok se na tento den připravoval, kdy udělá fyzické testy, testy vědomostní a psychické. Dostat se na vojenskou nejprestižnější akademii je velice složitý úkol, ale on to zvládl. Celá rodina ho v tom podporovala, i když si s otcem a matkou vyměnil spousty zlých a sprostých názorů. To byla snad jediná věc, která ho děsila ze všeho nejvíc, že zklame rodiče, že zklame sebe. V tu dobu ani nevěděl, že se stane nakonec gardistou. Jeho zkoušky se povedly!
Jak to tak bývá, život na vojně je hrozivě složitý. Naštěstí to není jako v těch starých hollywoodských filmech, kdy na každého vojína křičí sprostá slova a povely. Ivan byl bezchybný ve sportu a střelbě, jeho jediný neduh byly vědomostní zkoušky z učiva, ve kterých propadal. Celé se mu to hroutilo před očima. Jeho beznaději si všiml jednoho dne jeho budoucí přítel - major Alexejevič Tupolev. Pan major si všiml jeho píle a schopností, a proto ho podporoval v aktivitách, jako je karate a střelba, což byla příprava samotná na praktické zkoušky.
Uběhlo mnoho let a Ivan prošel střední školu na výbornou. Jeho píle byla i odměněna tím, že se dostal na vysokou vojenskou školu, kde poté může složit zkoušky a stát se důstojníkem. Jeho sebevědomí za těch pár let vzrostlo. Mohl se vlastně stát teď něčím víc? Mohl se třeba dostat až k carovi? Stát se gardistou... Složit takovou přísahu ochrany samotnému caru?! To by byla obrovská čest.
Složit slib a stát se důstojníkem v gardě byla jen třešnička na dortu, který musel Ivan zdolat. Jeho první celoživotní mise byla ochraňovat princeznu. Kam se to jenom dostal? Jak tohle asi všechno skončí? Princezna ale nebyla hloupá, ba naopak, velice ho překvapilo, jaká je. Za těch deset let, co se znají si velmi dobře rozumí. Proto ho nepřekvapilo, že ho velení pověřilo se o princeznu starat během cesty do Illei