Když ani po druhém neúspěšném pokusu neshledala Barcelonská univerzita Antonia Álvareze jako vhodného uchazeče o místní vysokoškolské studium, rozhodl se mladý Španěl drasticky obrátit vlastní život naruby, lidově řečeno – sbalit svých pět švestek a vycestovat z rodné země. Tento radikální krok jeho rodiče, kteří doufali, že se z jejich syna stane právník nebo podobná velectěná entita, nesli s velkou nelibostí. Na jeho rozhodnutí odejet za humny reagovali chladně. Jejich život se omezoval pouze na pochmurné španělské městečko na pobřeží a pochybné siesty s místními amigos. Zdráhali se snít o něčem větším, a báli se, že se syn v cizí zemi neuchytí. Jako každí rodiče, i oni měli svým způsobem pravdu. S minimální znalostí angličtiny a nulovým povědomím o illejské kultuře stanul osmnáctiletý Antonio v New Yorku. Jeho první kroky vedly na imigrační úřad, kde se poprvé setkal se Simone – ženou s uhlově černými vlasy a touhou pomáhat lidem v nouzi. Setkání v obou dvou zažehlo náklonnost, které osud v bezprostředních měsících samozvaně dopomohl. Přestože to v té chvíli netušili, jejich cesty byly provždy propleteny.
New York v provincii Waverly, v němž se Antonio ocitl, měl daleko k idylickému obrazu z Hollywoodských filmů. Než se mu podařilo najít první byt, velikostně připomínající krabici od bot, byl nucen přespávat po ubytovnách. Illéa nestála o ambiciózního přistěhovalce. Každý druhý pracovní pohovor byl předurčen k neúspěchu. Antonio během prvních několika měsíců v New Yorku vystřídal celou řadu prací. Krátce se živil jako dělník stavbě, nato zákazníkům zabaloval nákupy v místním supermarketu, a na opravdové dno si sáhl, když v zoologické zahradě vykonával pozici uklízeče zvířecích exkrementů.
Náhoda, jak už to bývá, zasáhla v nestřežený okamžik. Antonio se stal řidičem autobusu. Dobře placené místo v práci, která jej skutečně naplňovala. Brzy mu byla přidělena linka, kterou Simone denně jezdila do nemocnice na praxi. Několik měsíců si Antonio cvičil angličtinu a sbíral odvahu, až jednoho dne, vyzbrojen růží a levnou láhví vína, vkročil do nemocnice, aby ji pozval na rande. A kdo by odmítl snědého mladíka s prototypem štěněčích očí?
Láska mezi nimi vzplála rychle a pár s početím prvního potomka příliš nečekal. Volně přeloženo jako: menší nehoda při špásování. Po několika měsících známosti se nechali oddat v místním kostele, a ještě, než dosáhli svých dvaceti let, narodila se jim dcera Abigail. Antonio, kterému se podařilo uniknout z odporného bytu prolezlého krysami, se přestěhoval do prostorného rodinného domu Simoniných rodičů. Jedni by jeho krok mohli prozíravě označit za jakousi imigrantskou vypočítavost, šeredně by se však mýlili. Novomanželé si užívali rodinného štěstí, které jim o šest let později obohatila druhá dcera, Francisca. Oběma dívkám se od útlého dětství snažili vštípit pevné křesťanské hodnoty, v jistých ohledech hraničních s radikalismem, na kterých pobožná Simone velmi lpěla. Nutno podotknout, že víra poznamenala Abigail o mnoho více než Franciscu. Ta se z těchto spárů dostala ještě v dětství.
Když bylo Francisce šest let, zasáhlo provincii Waverly ničivé zemětřesení. Rodina Álvarezových, mezi ostatními poškozenými, přišla o svůj domov. Pro Simone, která v tomto domě strávila celý svůj život, to byla rána, z níž se doopravdy nikdy nevzpamatovala. Vše – fotografie, vázy, pamětní talíře – bylo nenávratně zničeno. Díky velkorysosti královské rodiny však obdrželi finanční pomoc, která jim umožnila přestěhovat se do skromného domku na okraji problematického Bronxu. Právě tehdy, poprvé v životě, Francisca spatřila korunního prince Mikaela, jak stojí po boku svých matek a přináší obyvatelům zasažených oblastí naději.
Ztráta rodinného domu roztočila spirálu neštěstí. Velká láska Simone a Antonia skončila rozvodem a rozhodnutím soudu ustanovit obě dcery do péče matky. Zatímco se Simone jevila jako vhodnější kandidátka, její mysl začala zaslepovat posedlost vírou a skepse vůči všemu, co podpůrná křesťanská sekta považovala za nemyslitelné. Ačkoliv celý život věnovala záchraně lidských životů, učení vůdce kultu zvládlo veškerá její dosavadní přesvědčení zvrátit. Pokud byly její dcerky nemocné, brala je léčit ke knězi. Svěcená voda místo sirupu na kašel, požehnání nahrazující lék proti bolesti.
Přibližně v tomto období se Abigail začala potýkat s prvními příznaky panických atak, které matka na doporučení členů sekty léčila dalším zástupem exotických duchovních. Zdravotnictví, v němž pracovala, zřejmě nepovažovala za dostatečně kvalitní. Nikoho patrně nepřekvapí, když nastíníme výsledek těchto bezúčelných návštěv. Abigail se svých duševních problémů nezbavila, naopak k nim velice ochotně přidala ihned několik diagnóz, před nimiž začala hledat kýžený útěk v náruči hispánských přátel a v jejich slušně vybavené večerce s drogami.
Matka připisovala její benzodiazepinové výlety účinkům své bezbřehé víry. A i její psychický stav se krátce zlepšil ruku v ruce v bezmezné důvěře modliteb a vlastního zakaleného úsudku. Proto, když se Abigail ve svých patnácti letech poprvé předávkovala, nehnula ani brvou, aby ji zachránila. V její pokřivené mysli se jednalo o boží plán, jemuž by byl hřích zabránit. Do své prvoplánové rovnice však nezapočítala devítiletou Francescu, která se pokoušela sestře odstranit zvratky z úst a zajistit dýchací cesty tak, jako to dříve, než se její matka pomátla, viděla dělat ji. I přes její namítání a vypjatou situaci dokázala Abigail zavolat záchranku a mezitím poskytnou první pomoc, bez níž by zcela jistě zemřela. Odměnou jí byl klíč od starosty New Yorku a pořádný výprask od matky.
Pro Franciscu představovalo přebírat vyznamenání za záchranu života něco odporně zvráceného. Necítila se jako hrdinka. Bojovala s příznaky traumatu. A ten, patrně ve snaze ochránit ji, vzpomínky na umírající sestru, odstranil. Soudní spor prarodičů s jejich otcem o opatrovnictví téměř nezaznamenala. Jeho pravý význam pochopila až v dospělosti. Jako dívce jí bylo řečeno, že se jejich matka uzdravuje, protože je duševně nemocná. Realita byla několikanásobně surovější. Jen díky rozhodnutí soudu a stažení obvinění za ohrožení dítěte z důvodu nepříčetnosti, se Simona vyhnula pobytu ve vězení.
Krátce poté, co Abigail propustili z nemocnice, se obě dívky přestěhovaly k otci. Ten sestry odhlásil z křesťanské školy a udělal vše, co bylo v jeho silách, aby napravil, co roky špatného vlivu církve na jeho dcerách napáchaly. Zajistil, aby byl jejich život stejně normální, jakým byl, než rodina přišla o dům. Dal jim dětství, byl jejich oporou. Jeho humor jim vždy vyčaroval úsměv na tváři. Několik let, během nichž Abigail dostudovala střední školu a Francisca si užívala bezproblémového dětství, se neslo v relativním klidu. Starší sestra byla čistá. A to bylo to jediné, na čem doopravdy záleželo.
Když pro Franciscu nastal čas vybrat si novou životní etapu, zvolila si studium adiktologie. Cítila, že potřebuje pomáhat lidem, jež, stejně jako její sestru, ovládá závislost. Zatímco Abigail začala znovu propadávat drogám, nevědomá Francisca odjela studovat na univerzitu a pořídila si štěně australského ovčáka, Charlieho. Vysoká škola pro ni znamenala změnu, kterou kvitovala s nadšením. Našla si zástupy přátel, a nakonec i první lásku, Milese, chlapce ze stejného ročníku. Ačkoliv nepodporovala sestřino rozhodnutí navštěvovat jejich matku, vůči ostatním životním volbám příliš nezmohla. I přesto, že se Abigail rodině spíše vyhýbala, Francisca vždy stála po jejím boku a strachovala se o ni. V dobách, kdy jejího přítele podezřívala z domácího násilí i v momentě, kdy od soudu dostala podmínku, protože si hrála na hrdinku.
Bylo pro ni náročné se se sestřinou tvrdohlavostí smířit. Věděla, že ji nedostane zpátky domů, a proto se pokoušela s ní udržovat kontakt i přes styl života, který si v jednom z vybydlených domů, rozhodla vybrat. Díky vlastnímu výcviku terapeuta musela podstoupit sezení, kde se s částí své minulosti a současného stavu Abigail dokázala postupně prokousat. I přes spirálu neštěstí byla relativně spokojená. Udržovala si čilou mysl a starala se o své duševní zdraví. Někdy až příliš obsesivně, pravdu díž, že nechtěla skončit jako feťačka.
Popudem k přihlášení do Selekce, soutěže, o niž by jindy nezavadila pohledem, bylo sestřino nedávné předávkování a rozchod s Milesem. Když jí na večeři s přítelem a jeho rodiči volal jeden ze sestřiných kumpánů – místních smažek – popadla Charlieho a běžela do odporné, šváby prorostlé díry, již místní obyvatelé nazývali domovem. Pohled na bezvládné tělo její sestry v ní probudilo spící trauma, s nímž se její tělo vypořádalo jeho dosavadním upozaděním. Nebýt znalostí adiktologie, na Abigail by se zřejmě dávno vykašlala. Byly chvíle, kdy to skutečně měla v plánu. Nakonec však přistoupila k řešení, které finančně představovalo tu nejracionálnější volbu – přihlásila se do Selekce. Pokud by se skutečně stala jednou z účastnic, stačilo by pouze krátký čas k zaplacení odvykacího centra. Miles, o němž se později dozvěděla, že měl onen večer připraven zásnubní prsten, z jejího života nadobro odešel. Selekce nebyla volbou, s jejíž aktualizací počítala. Během léta mezi nástupem na navazující magisterské studium figurovala jako fotografka na desítkách svateb. Osud si však zřejmě přál, aby chopila příležitost za pačesy a zkusila chvíli žít ve vlastním stínu.