Dalo by se říct, že linka rodiny Deschamp vedla nějaké prokletí. Nejednalo se o to, že by se děti rodily s nějakým postiženým či nějakým zvláštním tělesným znaménkem. Přesně takhle to není. Nějakým záhadným způsobem při porodu umírá buďto matka či dítě. Jen zázrakem se stalo, že přežijí oba dva. Proto se v téhle rodině často setkáte s adoptovanými dětmi či rodinami bez dětí. A Erin měla právě tu smůlu... Nebo to bylo pro ni ve finále štěstí? Kdy přežila porod jen ona. Samozřejmě, že její otec byl z toho zničený a dlouho ho to bolelo. Ale svou dceru pojmenoval po své zesnulé manželce. Slíbil jí, že se o ní dobře postará a nepřipustí, aby se jí někdy něco stalo.
Už od momentu, kdy Erin začínala pomalu lézt a žvatlat, nikdy jí úplně nebraly panenky. I když jich měla hodně, radši cumlala v puse nebo si hrála s nářadím na opravy aut či trávila čas s tátou v dílně. I když jí spíše honil po place, protože mu vstávaly hrůzou vlasy, když se nachomýtla pod zvednutým autem. Tehdy mu došlo, že malá Erin asi nebude tátovou malou princeznou, ale tátovým malým rytířem. Místo panenek jí začal kupovat autíčka. Koupil jí sadu - Malý mechanik - a ona z toho byla nadšená úplně nejvíc. Jakmile začala chodit a nepadala, začínala pomáhat tátovi. Sice mu jen podívala nářadí, ale cítila se už důležitě. Že něco dělá a je součástí jeho práce.
Když nastoupila na základní školu, její život se otočil zase jiným směrem. I když to byla prořízlá pusa, tak nikdy nepotřebovala mít hromady kamarádů. Stačilo jí trochu ke štěstí a tak si našla přesně tři. Byla to taková nerozlučná čtveřice. Otec Billa je často brával do přírody, kde přespávali ve stanech a učil je stopovat. Erin to neskutečně bavilo, zaujalo jí to a chtěla se tomu věnovat i dál. Vždy o těch zážitcích vyprávěla svému tátovi, který měl radost, že je šťastná. Ovšem tohle nemělo dlouhého trvání, protože Billův táta dostal mnohem lepší pracovní nabídku v Angeles a tak se celá rodina odstěhovala. Z jejich čtveřice se stala třetice.
Naštěstí její táta nechtěl, aby se tak trápila a rozhodl, že ji začne brát do přírody. Sice tak zanedbával svou práci, ale nechce, aby se jeho holčička trápila. Bral s nimi i její kamarády, ale k tomu všemu přidal i lukostřelbu. Učil je střílet z luků a občas si dokonce něco ulovili. Učil je, jak stáhnout zvíře z kůže a postarat se o maso. A ona si tohle všechno pamatovala, protože člověk nikdy nevěděl, kdy se jí to bude hodit.
Po základní škole na střední školu. Chtěla pokračovat ve stopách jejího otce a proto se dala na cestu automechanika. Samozřejmě ty pohledy jejích spolužáků a posměšných poznámek, že holka a rozumí autům? To přece nejde dohromady. Kolikrát se jí stalo, že se jí snažili ohmatat, aby se ujistili, že to není jen nějaký žert a jí se mezi nohama nehoupe penis. Samozřejmě jí to ty první týdny dávalo dost zabrat, ale nakonec to nevzdávala. Kousla se a dávala jasně najevo, co se jí líbí a co ne. Možná by se dalo i říct, že svým způsobem si ve třídě plné testosteronu začínala získávat respekt a co řekla, tak to i bylo. Takovýhle způsob života se jí velice zalíbil. Nebyla to taková ta holka, co seděla někde v koutě a čekala. Ona se rozešla proti problému a rozhodla se ho řešit. I když to mělo jít po dobrém nebo po zlém. Nebála se kolikrát použít i sprostá slova nebo dokonce násilí. I když neměla úplně sílu jako dospělý muž.
Po střední škole začala pracovat u otce v autodílně. Byli sladěný, jako jeden tým. Šlo jim to a zakázky dokázali udělat ještě rychleji, než slíbili. Lidé si je vychvalovali a kolikrát k nim zavítal i někdo z větší dálky. Erin se začala zajímat i o vylepšování aut. Ať se jednalo o design nebo celkově úpravy motorů, přidání různých dílů a další věci. Tátovi se to ze začátku nelíbilo, ale když viděl co dokázala vykouzlit z aut jejích přátel, změnil názor. Rozšířili tak sortiment toho, co dělají. Dokonce její táta dovolil, aby tam začalo pracovat pár jejích přátel, každá ruka se hodila. Hlavně tehdy, kdy její otec začal být poslední dobou dost unavený.
Erin se rozhodla, že na vysokou či vyšší nepůjde. Nechtěla opouštět svého tátu když viděla, co se s ním děje. Nutila ho k tomu, aby šel navštívit lékaři, protože ta chronická únava nebyla zkrátka normální. Nesoustředil se tak na práci a byl k nepoužití. I když měl plno řečí, nakonec šel. Tehdy to bylo poprvé, co své dceři lhal. Koupil si nějaké léky v lékárně, které by měli podporovat, aby nebyl tolik unavený, ale přitom realita byla zcela jiná. A Erin mu samozřejmě tuhle lež věřila, protože viděla, jak mu je po těch lécích o trochu lépe.
Jednou, když se vrátila po jedné městské oslavě domů, bylo jí divné, že se tam stále svítí. Bylo pozdě v noci a její otec většinou už dávno spal. Rozloučila se s přáteli, kteří se jí rozhodli doprovodit a šla domů. Odemkla dveře a zavolala do prostorů, ale nic se neozvalo. Začala být trochu nervózní. Ani si nesundala boty a vydala se napřed do obývacího pokoje, kde otce nenašla. Jen pár kapiček červené barvy na koberci. Těch si všimla i v chodbě a na schodišti. Pomalu je následovala a pořád volala na otce, který se jí stále neozýval. Nakonec ho našla v koupelně, kde byl na zemi opřený o vanu a v opravdu příšerném stavu. I přes jeho protesty mu zavolala záchranku, která ho odvezla do nemocnice a ona jela s ním.
Tam se dozvěděla pravdu. Její otec měl nádor na mozku, který byl neoperovatelný a nezbývalo mu úplně nejvíce času. Erin vysvětlil, že jí to tehdy neřekl, protože nechtěl ničit její radost a nechtěl se, aby se tím trápila. Ale moc dobře věděl, že dřív nebo později to přijít muselo. Sice jejímu tátovi táhlo na šedesát let, ale byl ještě pořád v nejlepších letech a nezasloužil si tohle. Byl to skvělý chlap. A Erin se rozhodla, že s ním bude až do samotného konce a neopustí ho, tak jako on nikdy neopustil jí. Držela ho za ruku i tehdy, kdy duše opustila jeho tělo. Samozřejmě, že jí to bolelo. Trhalo jí to srdce a hlavně najednou byla na světě sama. Uspořádala otci úctyhodný pohřeb, aby se s ním mohla rozloučit a také jejich sousedé a jeho přátelé.
Pár měsíců potom se rozhodla pro radikální změnu. Prodala autodílnu, prodala jejich starý dům a rozhodla se, že opustí rodné město, kde má všechny ty bolestivé vzpomínky. Ještě pořád se nedokázala přenést přes otcovu smrt. Zvolila proto Angeles, kam se odstěhoval i jeden z jejích nejlepších přátel - Bill. I když opouští ty dva, kteří tady pro ni byli, tak chápali její situaci a podporovali ji v tom.
Našla si podkrovní byt v srdci Angeles. Ani si s sebou nebrala moc věcí, jen to nejdůležitější. Z peněz, co měla z prodeje domu a dílny, si koupila prostory pro tu svou vlastní. Koupila si i motorku, kterou si potom upravila k obrazu svému a začala tak podnikat. I když se u ní v dílně pohybovali dost zvláštní osoby a úplně jim nedůvěřovala, jí šlo převážně o kšeft. V jeden moment, když zavírala a chystala se zatáhnou velkou kovovou roletu jí tam někdo vběhnul. Chtěla začít nadávat, ale podle výrazu ve tváři se jí snažil naznačit, aby ho neprozrazovala a místo toho jí pomohl. Značila to i zbraň, kterou na ní mířil. Následně se tam objevili další dva muži, kteří právě hledali toho, co se u ní schovával. S jistotou v očích a s pevným hlasem jim oznámila, že nikoho takového neviděla. Bohužel její autodílna ještě neměla kamerový systém, tudíž si to nemohli zkontrolovat. A dokud neměli povolení o prohlídce, tak je vlastně vykopla pryč.
Muž chtěl samozřejmě zmizet, ale ona ho nenechala. Vyžadovala vysvětlení a jestli se něco stane její dílně, tak bude chtít nějakou kompenzaci. A on jí tu kompenzaci dal dřív, než se nadála. Oznámil jí, že pracuje v pozici proti královské rodině. A ona na něj působí jako osoba, co se o sebe dokáže sama postarat. A pro ni to byl vlastně první pořádný krok k tomu začít zcela nový život. Přidala se k Rebelům. Slyšela o některých, kteří se dostali do paláce a čekají jen na vhodný okamžik, ale jí tohle nelákalo. Raději bude pracovat zvenčí a připravovat se na hromadný útok. Život těch lidí, co mají nosánek nahoru se jí hnusí a někdo by jim měl ukázat, že život ve vyšších vrstvách se nevyplácí.
Díky její práci začala být ve městě trochu proslulá. Udělala si svým způsobem nějaké jméno a to ji těšilo. Měla více zakázek a peníze se jí hromadily. Mohla si za ně pořídit větší bydlení, ale ona si raději pořizovala nové nářadí. A jednou dokonce dostala nabídku, zda by nechtěla opravovat auta pro Palác. Samozřejmě v jejich garážích. Nechtěla, ale pak si uvědomila... Být hned u zdroje? Zjistit slabiny a možná občas nějaké auto upravit tak, aby cestou nejelo? Zvážila to a nakonec to přijala. Začala pracovat pro palác, ale jen z toho důvodu, aby byla blíže ke zdroji a zjistila veškeré slabiny,