Erich je prvorozeným synem německé královské rodiny. Nutno říct, že jeho předci byli často velmi krvelační a nepopulární vládci. Bohužel mezi takové patří i jeho otec, který nyní vládne Německu. Erichovi bylo už od raných let vštěpováno, že jednou převezme vládu nad královstvím po jeho otci. Bylo to úplně logické a mladý princ to přijal za své, rozhodně se svému osudu nijak nevyhýbal. Německý lid doufal, že korunní princ bude inklinovat k modernímu stylu vlády, že se poučí z chyb svého otce, že se zemi bude věnovat s péčí a vlasteneckou láskou. Jenže jak se ukázalo… Erich byl neřízenou střelou, která ve svém mládí rozhodně neměla tendenci hrabat svou zemi z problémů.
V královském Berlíně mladý princ netrávil příliš mnoho času. Bylo tam na něj příliš mnoho úředníků, z nichž přímo sálaly povinnosti. Jenže on byl dítě, příliš mladý na řešení nějakých povinností. Vyrůstal tedy v letním sídle královské rodiny v podhůří Alp. Tam se mladému Erichovi moc líbilo - byla tam příroda, mohl trávit čas s královskou smečkou psů a koňmi. Jako dítě obecně dával přednost zvířatům před vrstevníky. Byl vzděláván převážně doma díky osobním učitelkám, ale do obyčejné školy taky občas chodil. Samozřejmě nějaký kontakt se svými vrstevníky potřeboval. Začala se u něj projevovat výrazná dominance. Vše muselo být podle něj, protože je přeci princ! Netřeba říkat, že příliš přátel si během základní školy neudělal.
Ve dvanácti letech jej začal otec učit šermovat. Erich rozhodně nebyl žádný neobratný pacholek, naopak byl sportovně založený a aktivní životní styl mu vyhovoval. Věčně byl někde v trapu se psy nebo svým koněm. Nejvíce ale Ericha okouzlilo sokolnictví. Otec mu svěřil výchovu jednoho mladého raroha velkého jménem Lanius. S Laniem Erich trávil ve finále celé své mládí, protože ho fascinovalo, jak se spolu dokáží domluvit, aniž by vyslovili jediné slůvko. I když se během střední školy přestěhoval zpátky do Berlína, víkendy trávil v letním sídle, aby trávit čas se svým nejoblíbenějším dravcem.
Střední škola byla pro dospívajícího prince poměrně zlomovým obdobím. Nyní se pořádně začal stýkat se svými vrstevníky, začal zažívat první románky, rvačky a všechno, co k mládí patří. Možná byste si řekli, že když je to budoucí král, otec si ho bude držet zkrátka a bude sekat latinu. To on Erich samozřejmě uměl a před otcem se choval jako vzorný budoucí státník. Jenže v soukromí byl neřízenou střelou, rád pil, bavil se, miloval ženy a nemohl se nabažit toho volného, bezstarostného života.
Po střední škole v jeho životě nastala ještě větší anarchie, protože reálně neměl nic na práci. Nebo měl aspoň takový pocit. Vysoká škola pro něj byla dost individuální a dalo by se říct, že titul získal díky svému štěstí. Žil prakticky už jen v alpském podhůří, kam si tahal různé návštěvy a užíval si života v divočině. Stal se vůdcem jedné lovecké skupiny, pořádali hony na zvěř, které zakončovali bujarým večírkem.
Během těch let na sobě samozřejmě začal Erich cítit tlak společnosti a rodičů. Byl korunním princem, rozhodně se na svůj post nechoval, protože měl buď hlavu v oblacích nebo mezi stehny nějaké obyčejné ženy, kterou zrovna někde potkal. Jeho vztahy neměly žádnou budoucnost. Samozřejmě za ním jako korunním princem přijížděly princezny z celé Evropy a ucházely se o jeho přízeň. Jenže Erich byl vybíravý a s žádnou si nerozuměl tak, aby k sňatku svolil. Neměl rád takové ty načančané, prvoplánově dokonalé princezničky.
Z jedné přeci jen cítil něco, co ve své budoucí ženě hledal - šmrnc. A že ho portugalská princezna měla dost! Byla přesně ten typ ženy, kterou Erich vyhledával. Když za ním přijela do Berlína, dalo by se říct, že to bylo zalíbení na první pohled. A tohle zalíbení se později překlenulo do hluboké zamilovanosti. Erich se ještě takhle nikdy necítil, ty pocity pro něj byly nové, ale opojné. S Arlette se začínali čím dál tím víc poznávat a bohužel přišli na to, že jsou povahově poměrně dost podobní. Jeden by si řekl, že to přeci nebude takový problém. Bohužel ale byl, když jsou oba dominantní, temperamentní a do jisté míry i tvrdohlaví. Jejich vztah se ke konci skládal z intenzivních hádek, a to jejich společnou budoucnost nakonec ukončilo. Rozešli se a každý si šel zase svou cestou. V Erichově ovšem jistý plamen vášně zůstal. Nemůžete přece mozku přikázat, aby zapomněl na to hezké, co hádkám předcházelo. Měli se spolu krásně, ale potom se to zkrátka pokazilo. Takový je život.
Erich se pak na nějakou dobu uzavřel. Žádné nové návštěvy jiných princezen nepřijímal a ani za svými běžnými společnicemi nechodil. Veškeré své aktivity limitoval na lov, šerm a výcvik Lania. Uběhly ale dva roky a Erich se nakonec otci podvolil a slíbil, že se otevře novým možnostem. Taky proto se vydal do Illei, kde zrovna probíhaly námluvy princezny Sienny a selekce korunního prince Adriana. Jestli se ale skutečně dokáže usadit a zkrotit svou divokou duši, to těžko říct.