Vláda rumunské královské rodiny už od jejího začátku nebyla snadná. Země historicky vždycky patřila mezi chudé země Evropy, ale během komunistické vlády se život v ní prakticky zastavil a ekonomický vývoj zamrzl. Ačkoliv už je královská rodina Rosetti u moci několik generací, Rumunsko se stále nevzkřísilo. Ekonomické změny probíhají velmi pomalu a místní obyvatelé žijí více či méně v chudobě. Kvůli frustraci úplně přehlíží fakt, že se každý král snaží být lepší než ten předchozí. A daří se jim to. Jen se nachází ve velmi problematické situaci, kdy je stabilita v zemi velmi pomíjivá a ekonomika se nenastartuje jen tak.
Bylo jasné, že se Dragoș jako prvorozený syn ujme trůnu. Byl k tomu od začátku svého života vychováván, ale rozhodně ne tlačen. Sám se o problematiku zajímal a čas strávený v otcově pracovně si maximálně užíval. Dobrovolně si tak ukrajoval ze svého dětství a mládí, když seděl tiše jako myška na různých jednáních. Byl jejich součástí už od mladého věku a nebylo divu, že na něj otec brzy přehodil nějaké své lehčí povinnosti. Mladý princ se tak cítil nepostradatelně a nápomocně.
Dragovi samozřejmě bylo dopřáno prvotřídní vzdělání, o kterém si může většina Rumunů nechat jen zdát. Začal se zajímat o světovou a rumunskou historii, takže jeho obor na vysoké škole byl víc než předvídatelný. Chtěl pochopit chyby, které se děly v minulosti, a tyto znalosti implementovat do své vlády, aby se Rumunsko dostalo ze dna Evropy.
Během studií se vydal na několikaměsíční cestu po Rumunsku. Vyslechl si sice, že je to riskantní rozhodnutí, že královská rodina je v některých částech velmi neoblíbená. Na to ale mladý princ nedbal. Stál si za tím, že chce svůj lid skutečně poznat, aby věděl, s jakými problémy se potýkal. Byl zvyklý na vyspělou Bukurešť, která jeho pohled o zbytku království značně zkreslovala. Snažil se s nesympatizujícími skupinami diplomaticky hovořit, velmi rychle si ale uvědomil, že tímhle způsobem se s prostým lidem nekomunikuje. Nikdy ho nikdo fyzicky nenapadl, protože za to by rozhodně byl trest smrti, za těch pár měsíců si ale prošel náročnými slovními potyčkami. Uvědomil si, že je jako budoucí panovník v ještě horší pozici, než si myslel.
Překvapivě (anebo ne?) se nejlépe cítil ve slavné Transylvánii. Líbily se mu zdejší hory a zámky, ze kterých přímo dýchala historie. Právě v této oblasti se seznámil s určitou skupinou lidí, která byla zatracována snad ještě víc než královská rodina. Čarodějové, nekromanti. Začetl se do jejich grimoárů a od této chvíle se skutečně začal zajímat o černou magii, rituály a různé kletby. Jeho hlavní doménou je ovšem nekromancie jako taková – vyvolává zemřelé. Ať už během nějakých rituálů nebo ve svých snech. Začaly o něm kolovat drby, že nejčastěji mluví se samotným Drákulou. Po návratu do Bukurešti se o prohloubené znalosti podělil se svou sestrou. S kým jiným, že ano? Do nějakých rituálů ji samozřejmě zasvětil, ale ty pravá esa v rukávu si raději nechává jen pro sebe.
Cestu do Illéi považuje hlavně za diplomatickou. Ví, že jeho země potřebuje dalšího silného spojence. Ať už si ho vytvoří na základě nějaké oboustranně prospěšné dohody, nebo na základě sňatku, to je mu v podstatě jedno. Je přesvědčený, že nepotřebuje královnu, aby byl skvělým králem, ale potomci se jen tak sami nespíchnou, že? Proto by se nebránil ani nějakému domluvenému sňatku. Pravá láska je na jeho žebříčku priorit poměrně nízko. Rozhodně níž než jeho rod a království.