Když jeho matka byla v nějakém pátém měsíci těhotenství, vypadala jako kdyby měla každou chvíli porodit. Axel byl velkým dítětem a vědělo se o něm, že velký opravdu bude. Měl k tomu i jisté predispozice. Proto také nepřipadalo v úvahu, aby byl na svět přiveden přirozenou cestou, ale císařským řezem. Byl zdravý a opravdu nevšedně velký. Tehdy byl největším novorozencem v porodnici a chodili se na něj dívat snad všichni, kdo se v nemocnici zrovna nacházel.
Rostl jako z vody. Byl největším ze všech děti na škole. Když byl v nějaké šesté třídě, přerostli i své rodiče. Byl vysoký po dědovi z matčiny strany. Našel si zálibu ve sportu. Přidal se do basketbalového týmu na základní škole a byl nejlepším hráčem. Byl to i dobrý sportovec. Nebylo se čemu divit, když pravidelně běhal venku a byl schopný být v pohybu téměř pořád. Ani v noci nespal úplně nejklidněji a pořád se vrtěl. Nejvíce času trávil i v zoologické zahradě, kde objevil svou vášeň ke zvířatům. Měl sen, že by tam chtěl jednou pracovat a být jim mnohem blíže.
Střední škola byla pro něj snad tím nejlepším obdobím. Zaujaly ho rugby. Přidal se ke školnímu týmu a v tom se našel. Bavilo ho to a hlavně se tam mohl opravdu vyřádit. Hlavně se během toho dokázal perfektně unavit a vlastně se tím dost vybíjel energii. Začínal být klidnější a nebyl tolik... Aktivní. I v noci dokázal spát mnohem klidněji. Byl to průměrný student a moc se nebál toho, že neudělal poslední zkoušky.
Po úspěšném ukončení střední si splnil svůj sen a začal pracovat v místní zoologické zahradě. Možná by se dalo říct, že mu to tam zajistil i jeho otec, který měl na starost pavilon goril. Axel s ním napřed pracoval tam, než se uvolnilo místo v pavilonu kočkovitých šelem. Vždycky ho fascinovaly a chtěl jít do toho. I když to možná znamenalo jistý risk. Naštěstí měl opravdu perfektního školitele, který mu všechno ukázal a všemu ho naučil. I když muž byl opravdu o dost starší než Axel a mohl mu dělat dědečka, doplňovali se. Do momentu, než jeho mentor odešel do důchodu a on na to zůstal zcela sám. Samozřejmě měl jisté pochybnosti, ale všechno měl poctivě zapsané a také zaryté v paměti. Také s těmito krásnými šelmami pracoval neskutečných pět let.
Samozřejmě někdy se stane něco, co zcela změní jednomu život. Bylo to v den, kdy Axel slavil své šestadvacáté narozeniny. Zrovna šel čistit vnitřní část pro levharty. Šelmy vypustil do venkovního výběhu a zavřel dvířka, aby se nedostaly dovnitř. Čeho si ovšem nevšiml, tak nedovřených dvířek úplně k zemi. Možná by tam šelma jen tak nešla, ale cítila pach masa a krve. Šla si zkrátka pro svou kořist.
Axel už měl celý výběh uklizený. Do ruky si vzal kusy mas s kostmi a chtěl je nachystat. Samozřejmě z částí ještě odkapávalo trochu krve a dopadalo to na jeho oblečení. Přidřepnul si, aby mohl potravu ještě nějak naaranžovat a to byla právě ta chyba. Šelma využila toho, že je k ní otočený zády. Povalila ho na břicho a zaryla do něj své drápy. Trhala, kousala a vřeštěla. Axel křičel taky, snažil se sáhnout pro vysílačku a zavolat si pomoc, jenže to tak úplně nešlo, protože se snažil ze svých zad levharta shodit. Jeho pracovní košile byla již roztrhaná a úplně na kousíčky a jeho záda začaly pokrývat hluboké rány a kolem se objevovala i rudá krev. Snažil se vydržet a zajistit si pomoc. I když už se mu v hlavě objevovala myšlenka, že to zřejmě nezvládne a tady jeho cesta končí. Byl slabý a neměl sílu stát na nohou. Nohy ho zradily a a on dopadl na zem.
Když otevřel oči, oslepilo ho ostré světlo. Trvalo mu, než si trochu přivykl a zjistil, že leží na nemocničním lůžku. Byl zmatený, myslel si, že zemřel. U postele seděla jeho matka s otcem a tvářili se, že nevěří vlastním očím. Zřejmě nevypadal, že by se tak mělo stát, ale stalo se to. Sice ho všechno neskutečně bolelo. Jakmile bylo řečeno, že ztratil obrovské množství krve a neměl moc vysokou šanci. Dalo by se říct, že on je důkazem takového zázraku. Nehledě na to, že byl v umělém spánku přibližně týden.
Rány se hojily, on se mohl postupně zase více a více pohybovat. O svou práci sice přišel kvůli dlouhodobé nepřítomnosti za kterou on samozřejmě nemohl. Ovšem... Nevadilo mu to. Objevil se u něj neskutečný strach z kočkovitých šelem. Bál se i obyčejných koček i když se jednalo jen o koťata. Vždy si představil tu neskutečnou hrůzu, kterou si protrpěl a jako kdyby jí prožíval znovu a znovu.
Jednou k nim přijel jeho dědeček. Opět si vyprávěli plno historek, které se odehrály za jeho nepřítomnosti a dokonce se Axela ptal, jak se má on. Věděl o jeho nehodě a také věděl, jak ho to žere. Na internetu byla k nahlédnutí videa toho, co se mu stalo. On je samozřejmě viděl a nebylo mu z toho úplně nejlépe a byl to hnus. Hlavně ho bolelo srdce z toho, že zvíře bylo na místě utraceno. I když to nebyla přímo jeho chyba, ale jednalo se o chybu technickou. Našli se i mnozí, kteří ho osočují z toho, že se chtěl pokusit o sebevraždu a udělal to úmyslně. A místo něj zemřelo nevinné zvíře.
Dědeček nabídl Axelovi, jestli nechce odletět s ním. Napřed úplně nevěděl, kam by s ním měl letět. Vlastně nikdy nevěděl, kde on bydlí. Nikdo z nich to nevěděl, ale souhlasil. Odletěli hned následující den do Angeles. Najednou byl ve velkoměstě a na to on nebyl vůbec zvyklý. Jeho děda mu také ihned sehnal práci a nebylo to ledajaké místo. Sehnal mu práci ve stájích samotného paláce. Pokračoval v tom, co on miloval. Mohl opět pracovat se zvířaty, ke kterým má tak skvělý vztah a ještě tohle byla naprosto majestátní zvířata. Nejen, že se stará o jejich pohodlí, ale může využít i toho, aby se také mohl vyhoupnout do sedla.