Dalo by se říct, že Atlas nikdy nebyl úplně nejostřejší pastelka v penále. Narodil se do obyčejné italské rodiny, i když vzhledově měli do Italů dost daleko. Jeho babička s dědečkem se sem kdysi přestěhovali a počali zde svou dceru - Ginevru. Krásná brunetka se zelenýma očima, která se vystudovala květinářkou. Ta se bezhlavě zamilovala do přistěhovalého Maxima, který byl veterinář. Odcestoval do Itálie za prací. Byla to láska na první pohled a dalo by se říct, že i když se znali měsíc, už se sestěhovali, vzali se a čekali dítě - malého Atlase. Vzhledem k tomu, že oba dva byli vášniví milovníci řecké mytologie a chtěli pokračovat v italských jménech, zvolili proto jména Atlas a Amadeo. Dalo by se říct, že mu tím chtěli ukázat, jak moc ho nesnáší, protože jinak si to vysvětlit nedokázal. Zvlášť, když si z něho dělávali srandu jeho vrstevníci. Často se tak oháněl pěstmi a dalo by se říct, že se z něho stával hromotluk než nějaký poslušný chlapec. Už jako malý dával dost jasně najevo, že se opravdu nebude chtít moc učit a trvalo mu i docela dlouho, než se pořádně rozmluvil a rozchodil. Možná byl lenivý, možná mu trvalo delší dobu. Než na to přišel.
Když došel na základní školu, tak trpěl. Dělali si z něho srandu ať už jeho jmény, tak i tím, že není Ital. On si vždycky stál za tím, že je. Že má i občanství a narodil se v téhle zemi. Kolikrát se tyhle debaty strhly v příšernou hádku a rvačku. Museli je roztrhávat učitelky, které kolikrát ani nestačili a pravidelně školu navštěvovali jeho rodiče. Dostali doporučení, aby mu našli nějaký koníček, kde by mohl svou agresi ze sebe dostat, ale nebyli na tom finančně úplně nejlépe, aby si mohli něco takového dovolit. Hledali všude možně a takové kroužky byly až ve velkých městech, což značilo cestu autobusem i několik hodin s přestupem. A to se nelíbilo ani jednomu z nich. Ale štěstí se na ně usmálo, když Maxim jel k jednomu psímu pacientovi a jeho majitel byl čirou náhodou bývalý trenér. Proto se s ním dohodl, že místo peněz by byl rád, kdyby mohl trénovat jejich syna, který má problémy s agresí. Sice s tím Julius moc nesouhlasil, ale nakonec na to přikývl. Usoudil, že by to mohlo být příjemné zpestření. A tak se Atlas začal prát v rámci koníčku. Ukázalo se, že mu to docela i šlo. Měl na to talent a Julius se rozhodl, že ho začne přihlašovat do menších soutěží. Samozřejmě začátky byly těžké, ale postupně se propracovával do vyšších příček.
Střední škola pro něj byla jedna velká neznámá. Spíše ji zanedbával než aby do ní chodil. Většinou místo školy býval někde v kleci a pral se. Absenci si vždy rozvrhl tak, aby ji splňoval a on nepropadával nebo nemusel opakovat ročník. To by nebylo pro něj úplně nejlepší. Ne, že by mu to vadilo, ale zklamal by tak své rodiče. A to on nechtěl. Proto se aspoň trochu snažil a věnoval se učivu, kdy i tu maturitu dal s odřenýma ušima. Co se týkalo vysoké, to jim jasně řekl, že na tu nepůjde. Chce se věnovat zápasům. Vidí v tom jasný potenciál a našel si v tom jistý smysl. Nebrali mu to, ale ani ho v tom nepodporovali. Nikdy neměli rádi takovou formu násilí, ale chtěli, abych jejich jediný syn byl šťastný.
Atlas začal zápasit na profesionální úrovni. Začal si tím i vydělávat. Udělal si řidičák na motorku a auto, pilotní průkaz na malá letadla. Zkusil i lukostřelbu, která ho nadchla neskutečným způsobem. Ale nic se nevyrovnávalo samotnému zápasení. Koupil si i skromný byt, ve kterém začal žít. I když měl peněz na rozdávání, pořád nechtěl úplně dávat najevo, že je z něho najednou boháč. Proto i část svých peněz posílal rodičům jako důkaz toho, že je jim vděčný za všechno. Vlastně díky nim se dostal do takové pozice a měl takovou možnost k lepšímu životu. I když se s nimi moc nestýkal a trávil s nimi jen významné dny, pořád jim dával najevo svou lásku.
Celé tohle jeho štěstí trvalo do věku, kdy mu bylo třicet let. Jednalo se o jeden z velkých zápasů, který pro něj byl opravdu důležitý. Trénoval na něj ve dne a v noci, spal kvůli tomu opravdu málo. Ale jeho šance byly vysoké. Lidé si sázeli na jeho jméno a pořizovali si trička s názvem jeho týmu. Tenhle zápas byl osudným v jeho kariéře. Jeho protivník, který si zvolil přezdívku Sinister měl hubu plnou keců. Samozřejmě, že díky tomu to v Atlasovi jen bublalo a měl chuť se do něj pustit ještě před samotným začátkem. Ozval se rozhodčí a pustili se do sebe. Byla to řežba, oba byli celí od krve. Zápas trval poměrně dlouho a Sinister měl v jednu chvíli nad Atlasem. Dokonce to vypadalo, že vyhraje, ale Atlas nabral poslední síly a udeřil. Sinister padl k zemi. Zůstal chvíli v bezvědomí, než se konečně probudil. Rozhodčí rozhodl a vítezem se stal právě Atlas. Měl z toho neskutečnou radost, než o několik dní později četl ty příšerné zprávy. Sinister, po zápase trpěl na neskutečnou bolest hlavy a při cestě v autě zkolaboval a měl nehodu. Skončil v umělém spánku, kdy mu diagnostikovali krvácení do mozku. Jakmile ho probudili, nebyl jako dříve. Choval se jako malé dítě, nezvládal pořádně mluvit. Nezvládal chodit ani jíst sám. Tehdy Atlas se zápasením skončil, protože zničil někomu život.
Julius z toho nadšený nebyl a tak mu nabídl, aby alespoň trénoval mladší generace. Nechtěl, ale potřeboval jisté rozptýlení. Potřeboval přestat myslet na to co se stalo a chtěl ukázat budoucím zápasníkům, jak praštit aby se tohle nestalo. Těmhle tréninkům se věnoval tři roky, ale nebylo to úplně nic pro něj. A Julius to na něm viděl. Proto za ním tehdy přišel a prozradil mu o jistém konkurzu na pozici bodyguarda korunní princezně. Napřed si myslel, že si z něho dělá srandu, ale nakonec se tam zapsal. Neměl nejmenší tušení, co by od toho měl očekávat. Co by měl umět nebo naopak neměl. Co by si měl dovolit nebo neměl. Čas se krátil a nakonec to přišlo. Možná měl Atlas jisté kouslo nebo opravdu šarm, ale vybrali si právě jeho. Pořád to přirovnával k jistému štěstí a na takové pozici nemá opravdu co dělat. Ale je to pro něj jistá změna, která ho svým způsobem začala také naplňovat.
Jednoho deštivého večera, když se vracel do svého bytu cosi dolehlo k jeho uším. Ozývalo se to od popelnic, kam se také vydal. Viděl tam bílý igelitový sáček, který se vrtěl sem a tam a také pískal. Přidřepl si k němu a opatrně ho otevřel. Ze sáčku na něj vykoukly dva černé korálky a růžový čumáček. Byla to fretka, která se mu vešla do jedné dlaně. Bylo to ještě mládě, kterého se někdo chtěl zbavit. Nemohl ho tam nechat na pospas jisté smrti a tak si ho Atlas vzal domů. Doma ho pořádně vykoupal a zabalil do teplých dek. Mezitím, co ho zahříval zkoumal, jak se o takovou fretku stará. Napsal si seznam a pak se společně vydali do zverimexu, kde nakoupili všechno potřebné. Když se ho prodavačka zeptala na jméno, nevěděl. Nepřemýšlel nad tím, chtěl mu napřed říkat jenom fretka. Ale nakonec ho pojmenoval jako Eron, protože jednou zahlédl na sociálních sítích reklamu na nějakou knihu, kde se jedna hlavní postava tak jmenovala. A vlastně by se dalo říct, že se z nich stala i nerozlučná dvojka. Erona má doma již třetím rokem a už by ho asi pryč nedával.