Astrid byla tak roztomilá. Všechno bylo tak, jak to být mělo, nebyla nemocná a neměla žádný duševní problém. Bylo to to nejveselejší miminko pod sluncem, jen málokdy slzičku uronila.
Avšak pár dní poté, co se malá Astrid naučila chodit, v 19tém měsíci, se její život převrátil vzhůru nohama. Onemocněla hemolytickým streptokokem, ztratila zrak i sluch, čímž se zhroutila vize její matky o perfektní princezně Norského království. Matka upadla do těžké apatie, ale v té době byla Astrid moc malá na to, aby se nad tím hroutila. Užívala si života společně se svým bratrem.
Mikaelovi bylo šest let, když se Astrid narodila. Je si zcela vědoma jeho obětavosti a ochoty naučit jí všechny potřebné dovednosti v průběhu jejího života. Vzdal se svého dětství, aby pomohl své sestřičce, což mu nebude nikdy schopná oplatit, alespoň ne tak, jak by si ona přála. Pomáhal jí se vším, a ona zase jemu, jak jen byla schopná, byla z nich nerozlučná dvojka.
..."Jak můžu někomu pomoct, když ho nevidím?", "Jak se mám osamostatnit?", "Co je to vůbec za život?" a mnoho dalších otázek, na které se sama sebe ptá dennodenně, avšak bez odpovědi. Je hluchá i slepá, což znamená, že po celý zbytek svého života bude potřebovat někoho, kdo jí bude neustále stát za zadkem a dohlížet na to, že se jí nic nestane. Tím Astrid ztratila tolik možností jak prozkoumat svět, i když věděla, že sama by nikdy nebyla schopná tenhle obrovský svět prozkoumat pouze za pomoci hmatu a čichu. Už to několikrát zkusila, ale pokaždé ztroskotala hned, co vyšla z královského dvora, vždycky se ztratila.
Miki jí pomohl se spousty věcí, například se školou. Učila se doma a s jeho pomocí vystudovala základní školu. Jen párkrát potkala ostatní děti ve stejném věku, jako byla ona, jenomže nebyla šance se s nimi jakkoliv dorozumět, pokud u toho nebyl její bratr. Nikdy nepoznala, jaké to je, mít kamarády, jenomže ona nevěděla, zda je to dobré, nebo špatné. Záleží na tom vůbec?
Nakonec byla Astrid schopná se dostat i na střední, kterou úspěšně dokončila, opět za pomoci jejího bratra - opravdu mu dluží hodně. Avšak, tohle bylo období největšího vzdoru. Astrid se pokoušela dokázat, že si sama vystačí, že nikoho dalšího k životu nepotřebuje. Své rodiče v té době, dá se říct, ignorovala. Měla jim za zlé, že takhle dopadla, i přesto, že oni za to nemohli. Několikrát si vysloužila i domácí vězení, přičemž strávila 95% času čtením knih napsaných v Braillově písmu, nejčastěji ty o historii. Fantasy, ani Sci-fi nebylo nic pro ni. Proč číst o něčem, co se stát nikdy nemůže, o něčem, co je prostě nereálné? Je to tak akorát zabíjení cenného času.
Když ale dospěla k závěru, že svůj osud holt nezmění, přestala se vzpírat. Pomoc od ostatních přijala vždy, když se jí naskytla, a ochotu druhých oplatila nejlépe, jak jen uměla. Dnes se Astrid stále učí další a další nové věci k usnadnění jejího každodenního života. Většinu svého času však tráví tam venku - teď už ale ven nechodí sama, vždy má po boku alespoň jednoho člověka, který jí pomůže, bude-li to zapotřebí.