Arlette se narodila jako druhorozená do portugalské královské rodiny. Narodila se do milující rodiny, takže její vyrůstání bylo snadné, protože se jí rodiče věnovali víc než by se na královský pár dalo čekat. Arlette byla už od útlého věku neposedná a velmi energická. Pořád měla potřebu někde poletovat a objevovat cokoliv jí přišlo pod ruku. Několikrát se ztratila v paláci, a pak malou princeznu museli hledat po všech čertech, což se Arlette líbilo, protože kolem ní všichni skákali. Milovala pozornost a to jí zůstalo celý život. Arlette však byla ráda, že se narodila jako druhorozená, takže už od malička věděla, že veškeré povinnosti padají na hlavu její starší sestry Aliny, korunní princezny. Díky tomuto nebyla Arlette vychovávaná tak přísně jako Alina, což se jí líbilo. V podstatě nebyla pod neustálým dozorem a více méně si mohla dělat co se jí zlíbilo, což se časem ukázalo jako velký problém...

Arlette našla zálibu v autech a motorkách, takže často vyrážela do ulic na projížďky. Sice jí byli vždy za zadkem stráže, ale jí to bylo zkrátka jedno. Dokázala jim ujet nebo se s nimi domluvit tak, aby nebyli až příliš nápadní, protože toužila zažít i normální život obyčejného občana. Tohle její řádění jí vydrželo skoro dva roky, ale nakonec se o všem dozvěděl její otec který s její nerozvážností vůbec nesouhlasil. Nařídil Arlette přísnější dohled a osobně jí vybral strážce který měl za úkol mladou princeznu krotit. Pochopitelně se jí to ani trochu nelíbilo, protože milovala svou nezávislost, takže se rozhodla, že se každého strážce zbaví, což se jí úspěšně dařilo, protože při ní nikdo dlouho nevydržel. Všichni buď utekli, a nebo požádali o přeložení, protože podle jejich slov byla Arlette nezvladatelná, drzá, až příliš energická a tropila naschvály. Díky tomu se strážci při Arlette střídali jako na běžícím páse a po paláci se špitalo, že strážit tuhle princeznu je vyloženě peklo. Nikdo nechtěl být v její blízkosti, protože všichni věděli, že to s ní není žádný med. Dokonce pár strážců Arlette sama vyhodila a vždycky si to u rodičů zdůvodnila tím, že jsou neschopní. Chvíli jí tohle procházelo, ale brzy jí její rodiče prokoukli, takže jí přidělili někoho s kým nebude moct manipulovat. Profesionálního vojáka - Andrewa. Andrew byl člověk, co se s ničím a nikým nemazal. Od královny Claudie měl jasné příkazy, a to, že má princeznu Arlette krotit a nepolevit ve své ostražitosti, což také nikdy neudělal. Byl princezniným stínem ve dne i v noci. Dokonce dostal pokoj hned vedle její komnaty aby jí měl neustále pod dohledem, což bylo něco, co jí extrémně vadilo a přemýšlela nad tím, jak se i Andrewa zbavit, jenomže zrovna na něj byla krátká, a ne a ne se tohoto chlapa zbavit. Cítila se jako ptáček ve zlaté kleci který nemůže být ani chvíli o samotě, což zapříčinilo její období vzdoru a naschválů. Začala se častěji hádat se svými rodiči a nestále měla potřebu na sebe upozorňovat tím, že křičela, vztekala se a rozbíjela věci které jí přišly pod ruku. Jenomže všem došla trpělivost, a rodiče se rozhodli, že jí musí za každou cenu zkrotit. Poslali Arlette do internátní školy do Spojeného království, a doufali, že alespoň tam jí přivedou k rozumu. Arlette tohle brala jako obrovskou zradu a začala trucovat snad ještě víc, ale nakonec to vzala jako šanci vypadnout z Portugalska a zažít zábavu v cizí zemi. Sice prvních pár měsíců pro ní nebylo lehkých, ale nakonec se jí ve škole dařilo a z nezkrotné princezny se stal krotký beránek. Tedy... alespoň to tak vypadalo...

Arlette se po dvou letech vrátila zpátky do Portugalska a zdálo se, že z ní v internátní škole vychovali úplně jiného člověka. Ano, je pravdou, že se více méně uklidnila, ale stále zůstala stejně divoká jako předtím, jen si začala dávat větší pozor a naučila se ovládat svůj vztek. A aby toho neměla málo, rodiče se rozhodli, že je čas jí najít vhodného nápadníka o kterého by se mohla opřít. Naplánovali návštěvu německé královské rodiny a doufali, že mezi Arlette a německým korunním princem - Erichem přeskočí jiskra. Přáli si, aby jejich dcera mělo po boku někoho, kdo jí trochu zkrotí. Arlette se zuby nehty bránila, protože nestála o žádného podle nich fašouna, ale jakmile se s Erichem setkala, tak mezi nimi přeskočila jiskra. Nejprve to bylo jen nevinné škádlení, ale nakonec mu propadla natolik, že se do něj zamilovala a on se zamiloval do ní. Najednou zapomněla na to, že chce být neustále nezávislá. Její tvrzení, že nepotřebuje muže po svém boku najednou zmizelo a Arlette po boku Ericha jen zářila. Každý v jejich okolí si myslel, že ti dva jsou pro sebe jako stvoření, ale opak byl pravdou. Oba dva byli příliš temperametní, tudíž jejich temperament vedl k častým hádkám. Arlette si tvrdě prosazovala své názory, Erich zase ty své, takže místo toho aby prožívali romantické chvíle zamilovaného páru, tak se věčně dohadovali. Jednou jejich hádka vygradovala tak moc, že se oba dva shodli na tom, že jejich vztah nikam nevede a rozešli se. Zprávu o svém rozchodu oznámili svým rodinám a šli si po svém. Arlette byla první měsíce naštvaná a Ericha začala nenávidět, ale nakonec se s rozchodem smířila. Avšak hlubo uvnitř se cítila ukřivděná. Všem v paláci zakázala o něm mluvit a navždy ho vytěsnila ze svého života i ze srdce. Nyní však čelí další zkoušce, neboť společně se svými sourozenci plánuje cestu do Illéi, a to právě kvůli tomu, že princ Adrian vyhlásil Selekci. I když Arlette do Illéi cestovat nechce, tak je rozhodnutá stát po boku svých sourozenců. Bere to trochu jako šanci poznat něco nového.