Rodina Illéa, pro některé právoplatný dědic trůnu, pro jiné prostě jen další známý rod. Pro Anastazii její minulost, kterou chce zapomenout, ale jaksi nemůže. Vše to začalo ještě v jejím dětství. Malá Ana totiž vyrůstala pouze s otcem, s otcem, který jí z celého srdce nenáviděl, asi stejně jako ona jeho. Surový, nechutný a do všeho ještě workoholický muž. Pro něj najít si manželku a mít s ní dítě byl pouze tah pro rodinu a pro větší peníze, přesto že jich měl dosti. Anastazie si pamatovala, jak seděla před jeho pracovnou a sledovala svého otce, jak počítá jednu minci za druhou, snad jakoby mu někam utekli. A když se přepočítal, hned bylo zle. Tehdy ještě nevěděla, že zranění a modřiny má maminka od něj. Vždy si totiž vymyslela nějakou výmluvu jak svojí holčičku před onou realitou uchránit. Kdyby jí to tehdy řekla, možná by i něco udělala nebo by se na její zmizení dívala jinak. Ovšem tehdy to nevěděla, nevěděla, proč její matka utíká od přepychu, od luxusu, od ní. Prostě se jednoho dne nevrátila a malá Ana se cítila pouze ukřivděně. Každý den večer plakala, že jí tu maminka nechala s tím hrubiánem. A ono to vlastně trošku i pravda byla. Protože nyní se všechen vztek přesunul na Anastazii. Každodenní řvaní, uklízení… všechno co by měli dělat pokojské dělala většinou ona sama. Bohatství a luxus se najednou nezdál tak krásný. Najednou už ho nechtěla ani vidět. Chtěla něco jiného. Každý den si přála mít jinou rodinu, jiného otce. Nebýt známá Illéa. Nechodit načančaná a poté se potají doma trápit. A když se snaží někomu o sobě říct stejně jí nikdo neposlouchá. Přeci jen jak by mohli, její papá řídí skoro celou Calgary. Tak důležitý človíček jak v politice, tak pro lidi. Anděl… pro ní však padlý.
Anastazia i přesto všechno ale vyrostla v to být hodná a krásná dívka. Což jí moc nepomohlo, ale naučila se držet jazyk za zuby a nechat si líbit většinu věcí. Její otec jí také nechal po pár letech být. Přeci jen dostal vše, co chtěl. Každý večer jinou ženu, jídlo na talíř a pokoj od dcery co ani nechtěl. Ana dokonce našla i nějaké koníčky. Ráda si šila potají v pokoji a své návrhy občas dokonce i prodávala úspěšnějších návrhářům. Neznala pomalu ani lepší pocit než to, jak krásné a známé modelky nosí její návrhy. Jo možná to nebylo pod jejím jménem a značkou, přesto to bylo její. A ona to věděla. Už, už si myslela, že našla štěstí a že vlastně svět není tak špatné místo. No pletla se, znovu. Bylo jí asi okolo sedmnácti, když k ní do pokoje vběhl otec. Jistě měl v sobě více sklenic něčeho tvrdého. Vypadal, že brzy spadne na podlahu. V ruce flašku vypitého rumu a na tváři vzteklý výraz. Věděla, že bude zle, netušila však co všechno jí ještě čeká. S každým krokem toho muže ona couvla o další dva. A to ho naštvalo snad ještě více. Začal křičet, začal se vztekat. Prý něco s penězi, něco s tím jak se špatně prezentuje. Sama nevěděla, co po ní chce. Ovšem nyní už ví, že jako člověk selhal a byl vyhozen ze svého místa na radnici i v politice. Prý nějaký skandál s komornou, která ho okradla a zveřejnila nějaké fotky a podobné kravinky jako pomstu. To ale vyplavalo napovrch až později, takže v tuhle chvíli Anastazia stále nevěděla, co chtěl a co se stalo. Nevěděla to ani poté, co na ní poprvé stáhnul ruku. Vzpamatovala se až pomlácená na podlaze s prázdnou otcovou flaškou vedle hlavy. Bolelo jí snad celé tělo. Tehdy se rozhodla, že bude lepší když odejde než tu zůstane a počká, až se vrátí a bude si chtít vybít svoje ego a trápení znovu. I přes všechnu bolest a pocit v žaludku, že se musí zastavit si sbalila to málo, co měla a opustila dům. Dokonce opustila i provincii. Všechny své peníze co si vydělala návrhy za oblečení dala do cesty do Angeles.
Chvilku se dokázala prodírat ulicemi a menšími pracemi, aby měla aspoň na jídlo, jenže s příchodem zimy se jí lavičky a podobné „postele“ již moc nenabízely. Musela si najít opravdovou práci, něco kam bude moct složit hlavu a hlavně nějaký silný příjem aby se o sebe dokázala postarat. Ulice nebylo tak špatné místo, když si na to člověk vzpomene zpětně, ale ona chtěl prostě něco víc, cítila se, že ze sebe dokáže udělat něco víc. Rozhodla se tak svoje štěstí v paláci. A když člověk řekne štěstí u ní to tak opravdu i myslí. Protože hlavní nábor dělal její bratranec Dorian. Neviděla ho roky, neslyšela jeho hlas snad ještě déle. Ona sama nevypadala jako někdo prezentativní. Neměla u sebe doklady a tak se vydávala za někoho jiného i s jiným příjmením. Nebyl tolik upravená, ale za to věděla jak se starat o jiné v podobě úklidu. Přesto to nestačilo a tak se pokusila dostat do paláce jinak a to přímo přes bratrance. Prozradila mu tedy kdo je doopravdy a po nějaké době přikývl a vzal jí na pozici komorné. Její jediná prosba byla, ať tají kdo je. Kdo je její rodina a odkud pochází. Neměla v plánu s tím mužem a se svým příjmením mít něco společného, kromě Funkcionáře. Byl to nakonec i dobrý muž.
V paláci se jí zalíbilo. Nechovali se tu k ní zas tak špatně. Ze začátku to bylo náročné, ale později se usadila a dokonce našla i přátele. Někdo by řekl, že nyní je to prostě chodící sluníčko. A právě v těchto dnech v těch nejlepších našla oblibu i pro budoucí hlavu království. Adrian… byl pro ní někdo výjimečný. Byl tak jiný, tak svůj. Ano možná v pár ohledech hrubián, ale jelikož viděla, že se dokáže o druhé i starat jako například o její přítelkyni Siennu, milovala ho snad ještě více. Snažila se mnohokrát o jeho pozornost a hlavně o to, aby si jí všimnul. A ono se i podařilo, po chvilce si s ním už vyměnila i pohledy. Dokonce se pozdravili po chodbě. Anastazie čekala snad celý den jen na moment, až ho znovu uvidí. Prohodí s ním pár slov. Po delší době dokonce sebrala kuráž ho i zastavit a promluvit si s ním. Její sen se však splnil poté, co jí vyznal city a ona mu skočila do náruče. Ten den byl pro ní nejvíc. Konečně byla šťastná, konečně vše mohla hodit za hlavu. Mít svého prince. Mít Adriana, muže, kterého milovala, muže který jí chápal. Muže, který věděl, co on života chce a co chce jí. Byla chtěná, opečovávaná, spokojená jak ve vztahu, tak v životě. Ovšem jak je u ní normální, štěstí jí na dlouho nevydrží.
Přišla Selekce a s tím jí odešla i láska života. Nechce se ho vzdát, nechce o něj přijít, ale každým dnem ví, že to tak je. A nyní prostě jen doufá, že najde aspoň na chvilku podobné štěstí, když už ne v životě.