Amelia se narodila do německé královské rodiny jako druhá. Přestože svému staršímu bratrovi Erichovi jeho postavení nezáviděla, vždy jí připadalo, že žije v jeho stínu. Otec už následníka trůnu měl, tak k čemu by mu byla dcera? Viděl v ní jen možnost výhodného spojenectví skrze domluvený sňatek. Amelia si během dětství velice jasně uvědomovala, že o ni otec nestojí. Nevěnoval jí žádnou pozornost, nepodporoval ji v jejích zájmech a vzal ji na vědomí jen v případě, kdy se setkal s nějakým princem v jejím věku, s kterým by ji mohl zasnoubit. Čeho se jí od otce nedostávalo, to jí mnohonásobně vynahrazovala její matka. S nikým jiným nemá tak pevný vztah jako s ní. Matka tu pro ni vždy byla a snažila se z ní vychovat elegantní dámu, která se umí pohybovat ve společnosti, stojí si za svým názorem a nebojí se jít si za svým. V tom ostatně odvedla skvělou práci. Amelia byla učenlivá a toužila se zavděčit. Třeba když bude stejně šikovná jako Erich, otec ji bude brát vážně? Trvalo jí spoustu let, než jí došlo, že se svým otcem nepohne. Když dosáhla dospělosti, přestala mu říkat otče a už pro ni byl zkrátka jenom král Německa. Jeho nezájem mu oplácela stejnou mincí. Ani ho nemohla nenávidět – byl jí zkrátka úplně fuk.
Mít o šest let staršího bratra jí k sebevědomí během dospívání taky nepomohlo. Když byla ještě dítě, odstěhoval se na jejich letní sídlo a Amelia přišla o jakýkoliv kontakt s ním. Byl tak pohlcen otcovou výchovou, že si k sobě nenašli cestu ani během těch vzácných chvil, kdy byli spolu. Jednak měli rozdílné zájmy, jednak i jejich názory se lišily. Amelia by mu však nikdy nepřiznala, že občas byla schválně proti němu, aby ho popudila pro legraci. Netušila, že tím od sebe bratra spíš odháněla a působila na něj jako otravná mladší sestra. Přitom jediné, po čem zoufale toužila, byla jeho pozornost a sourozenecká láska.
Od šestnácti také začala randit. Protože neměla pořádný mužský vzor ve svém životě, vůbec netušila, jak by měl zdravý vztah vypadat. Snadno se zamilovávala – stačilo minimum ze strany kluka a už jím byla naprosto okouzlená. Tito mladíci se však o ni dlouze nebo vážně nezajímali, takže každou nevydařenou známost náležitě obrečela. Vyrostla na pohádkách o statečných dívkách a princeznách s oddanými princi a nejvíce ze všeho si přála poznat pravou lásku. Ale být beznadějnou romantickou duší s jejím postavením a v této době se zatím ukázalo být spíše na obtíž. Jejím hlavním problémem bylo okamžité přilnutí k prvnímu sympaťákovi, který s ní zaflirtoval. Okamžitě měla na nose růžové brýle a žádné red flags neviděla. Častokrát se s někým vyspala už na prvním nebo druhém rande, protože si myslela, že tak kluka získá. Její poslední vztah trval asi čtyři měsíce. Chodila se synem významného politika Klausem a jako obvykle se k němu chovala trochu jako přísavka. Zajímala se kde zrovna je, když není s ním a dělala mu scénu pokaždé, když se jeho obličej objevil v nějakém bulváru vedle jiných krásek. Oba by vztah raději ukončili, ale Amelii otec nutil ve vztahu setrvat kvůli dobrému PR a Klaus byl ambiciózní rozmazlenec, kterému se líbila pozornost médií a nový status, které díky vztahu s Amelií získal. Její žárlivost ale dlouho nemohl vydržet a tak na jednom večírku pro přešlechtěnou elitní třídu po povzbuzení koksem jí všechno, co měl na jazyku, hezky vmetl do tváře. Byl z toho samozřejmě otřesný skandál. Klaus vytáhl na světlo všechno, co mu na ní vadilo a úplně ji veřejně znemožnil. Bylo jí teprve devatenáct a po téhle události se dva měsíce nemohla vůbec ukázat na veřejnosti. Nesla si z tohoto takové trauma, že se obrátila na terapeuta a rozhodla se zapracovat sama na sobě. Uvědomila si, že Klaus měl v mnohém pravdu a jestli chce mít jednou skutečně zdravý vážný vztah, musí nejprve v sobě vyřešit původce jejích toxických způsobů. Od té doby žádný romantiku nezažila. Přes veškerou práci s terapeutem má stále pocit, že nemůže žádnému muži věřit, že to s ní myslí vážně. Uzavřela se do sebe a trávila čas jen s opravdu blízkými přáteli. Kdykoliv se pohybovala na veřejnosti, vyhýbala se přehnané pozornosti a naučila se být stručná a říct přesně, co si myslí. Někdo by ji proto mohl považovat za nepřátelskou, introvertní, nebo povýšenou, a jí to vlastně ani moc nevadilo.
Po událostech, které se udály v paláci v Illéa, se německý královský pár rozhodl vyslat i Amelii. Protestovala, považovala to skoro za rozsudek smrti. Nebylo to k ničemu – král už chtěl Amelii dostat pod čepec a Selekce prince Adriana byla koneckonců nejlepší současná akce na seznámení mezi ostatními šlechtici. Matka byla na její straně, ale zároveň si přála, aby po traumatu, kterým si jejich syn Erich prošel, aby na něj někdo dohlédl. Třeba by přítomnost jeho sestry mohla zmírnit následky. Amelia se nakonec přání rodičů podvolila a doufala, že tím alespoň zmenší tu propast mezi ní a Erichem.